vernisáž ve středu 27. 3. 2024 v 18.00

výstava potrvá do 25.5. 2024

Výstava by se bez problémů mohla jmenovat Mimikry drobných věcí. Dominik Lang přivedl do podzemí život. Možná už tam byl? Kdo prostor obývá? Holčička s holoubkem, sedí, prochazí se a zejména pomáhá autorovi s prací na instalaci. Staví domečky pro svou malou přítelkyni, která se dole schovává. Důmyslných skrýší tu má přehršel. Jsou tu modýlky, krabičky, podivuhodné sošky. Můžeme následovat zvuky, v prázdných prostorách je často slyšíme. Haló, je tu někdo? Když se odpovědi nedočkáme, znamená to, že nás neslyšeli, nebo se obávají ukázat? Obyvatelka podzemí patří k bytostem, k nimž máme podivný vztah. Nevnímáme je, přehlížíme, klademe jim pasti, aby se do nich chytily, abychom je odstranili ze svého okolí. A tak otázka nezní: Kdo obývá “Spodní patro” (jak zněl pracovní název této výstavy)? – Ale co nám dává právo cítit se nadřazeně? Výstava je metaforou čehokoliv, čím si posilujeme ego: antropocentrismu, europocentrismu, patriarchátu, superiority bílých nad ostatními, zdravých nad nemocnými, poučených nad těmi, ke kterým se informace/vzdělání nedostalo a těch, kteří hovoří jednoduše silnějším (hlasem) a zastiňují jiné, s hlasem slabším. Psychologové definují nadřazenost jako život ve výšinách, kam nedoletí žádná zraňující slova. Projevem nadřazenosti je arogance a neschopnost požádat druhé o pomoc. Člověk se cítí nedotknutelný, ve skutečnosti je velmi osamělý. Výstava je tak trochu bajkou a bajky vždycky apelují na náš etický soud a zároveň nás učí soustředit se na banální všední věci kolem.

Myšlenka pozvat Dominika Langa ke spolupráci dřímá v Pardubicích už od chvíle, kdy se účastnil konference O Starých psech v roce 2015. Tehdy byl pozván k prozkoumání toho, co zůstává po existenci zapomínaných. Jeho účast na Benátském bienále v roce 2011, kdy pracoval s dílem svého otce, sochaře Jiřího Langa v instalaci Spící město, je už v učebnicích a součástí historie. V roce 2015 náhodou také poprvé “spolupracoval” s Holčičkou s holubem (dílem Jiřího Langa z padesátých let), kterou přizval jako spoluinstalující na výstavu v melbournské MUMA. Poprvé se holcicka po 60ti letech znovu pohnula, vstala, zapojila se do práce, nebo naopak usnula na galerijní sedačce či si hrála se svou holubičkou v odlišné poloze než ji původně zamýšlel Jiří Lang. Sochař je mj. autorem pomníku nizozemského ministra zahraničních věcí Maxe van der Stoela s mluvčím Charty 77 filozofem Janem Patočkou. Připomínka má podobu stínu stromu, tak jak dopadal na zem v době jejich pražského. Bylo to vůbec poprvé, kdy západní politik otevřeně podpořil české disidenty. Debatu vzbudila Langova replika sochy Stanislava Kolíbala Stavba č.II., která vyprovokovala diskusi o autorství a smyslu apropriace. Na vídeňské výstavě Expanded Anxiety (2013) mohl divák vstoupit do nitra sochy Úzkost Otto Gutfreunda. Pro výstavu Pojďme ven i když prší (2023) ve své domovské galerii huntkastner namísto práce v interiéru rekultivoval vnější prostředí galerie a dovedl myšlenky udržitelnosti, ekologie, ale také dobrého a odpovědného života na úroveň vnímání běžně zasvěcené veřejnosti. Můžeme tomu říkat třeba situační sochařství.

Dominik Lang je vnímán jako jeden z důležitých českých představitelů tzv. institucionální kritiky. O tom, že umění nelze vnímat bez stěn, na nichž visí, věděl už na konci 60. let Ivan Martin Jirous. Kdo platí, rozhoduje o tom, co za umění považujeme, co je obsahem pojmu umění. A my jsme si instituce vytvořili, aby nám sloužily, tak je musíme podrobovat kritickému zkoumání. Relativizování situace, do níž nás stylizuje galerie, se týkala výstava Myš v roce 2010. Na ni nyní Lang ve spolupráci s holčičkou navazuje. Autor i holčička nás také nechávají nahlédnout do procesu instalace, do období mezi výstavami.

Dominik Lang (1980, Praha) absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, studoval také na UMPRUM, na Copper Union v New Yorku, absolvoval stipendijní pobyty mj. v Akademii der Kunste v Berlíně a dalsi. Je laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Pracoval jako asistent v ateliéru Ai Weiweie v Pekingu, a na AVU v Praze (do 2012). Od roku 2011 je Dominik Lang spoluvedoucím ateliéru sochařství (zprvu s Edith Jeřábkovou) na UMPRUM v Praze, kde nyní vede Katedru Volného umění. V roli architekta výstav zrealizoval desítky výstav a stálých expozic. Z pouhé úpravy prostředí pro konkrétní projekt dokáže vysochat další významy a nastavit prostor pro společenskou diskusi. Vždycky se snažím přijít na to, co je v daném momentě pro výstavu nejlepší. Někdy pracuji více s prostorem galerie, jindy se samotným dílem. Z uvedeného je patrné, že autor chápe umění a předkládání výstav jako službu nebo dialog s veřejností, který umožnuje jiný způsob nahlížení na své každodenní okolí, jiný typ prožívání i pohled na sebe sama.

Martina Vítková